Nový začátek

5. září 2011 v 14:57 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
No... tak abyste o tom věděli...
Tenhle blog pozastavuju. Nemám to srdce ho smazat. Ale začínám dost často používat přezdívku Chestar Nut a nechci, aby se některá slova dostala k někomu, ke komu by se dostat neměla.

Určitě se ozvu na moje oblíbené blogy. :)

Tak zatím :)
 

Tak zas zpátky do školních lavic - naposledy

31. srpna 2011 v 13:42 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Prázdniny skončily. Jsem ráda, že tomu tak je, protože už potřebuju vypadnout na intr. (viz. článek Už jen čekám na *BOOM*) Poslední dny byly celkem klidné. To se divím. :D

No, už mám skoro sbaleno. Chybí mi jen sbalit oblečení na dva dny + něco navíc, abych přístí týden nemusela táhnout loďák. (tolik toho stejně nemám) :D Už jenom samotná taška s učením + polštářek a kosmetická taštička je neuvěřitelně těžká. No, to šoupnu do ruky dědovi, ať si jako nemyslí, že mě tam jen odveze jako! :D To ne, hezky odnese to nejtěžší a já to nejlehčí + noťas. Jestli zaparkujeme na náměstí, tak se děda hezky pronese. Teď jsem tašku přenesla z pokoje do chodby a myslím, že jsem umřetá. :D

Na intr už se těším. Jsem zvědavá na prváky - jestli to budou takový voprsklý hovada jako minulej rok, tak dostanou přes držku. :D Dostanou mazáckou intráckou školu. Jojo... nejstarší na intru, to bude paráda.
Vůbec se nětěším na výuku. Do školy celkem jo, mezi lidi. Ale učit se? Učit se na maturitu?!

Heh... tyhle obrázky miluju :D
Myslím, že tohle budu dělat těsně před zkouškou, až zapomenu úplně všechno. :D
No nic, to je asi vše pro tento článek...

Už jen čekám na *BOOM*

29. srpna 2011 v 20:13 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Narodila jsem se, rostla jsem, byla jsem milována. Měla jsme kolem sebe rodiče, sestru a dva bratry. Moc přátel jsem neměla, jen jednu kamarádku. Dnes už ani nevím její jméno - možná Karolína.
Všechno by bylo celkem fajn, kdyby se nestala ta hrozná věc. To jsem chodila ještě do školky, když mi maminka oznámila, že bráškové se už nikdy nevrátí domů, že se vybourali v autě, když jeli na vojnu. Zůstali jsme tedy čtyři. Mamka nemohla dál zůstat tam, kde jsme bydleli, a tak jsme se přestěhovali k babičce - nejhorší rozhodnutí vůbec. Můj otec byl tyran. Psychicky deptal jak mamku, tak i mě i sestru. Já jsem kvůli němu měla psychické problémy. Jednoho večera se sbalil a vypadnul od nás pryč - nejlepší rozhodnutí vůbec. Následoval dlouhý a komplikovaný rozvod a následné návštěvy u otce. Moje psychické problémy ale přetrvávaly. Potom si nás ani už nechtěl brát k sobě. Moje problémy přestaly a já mohla začít normálně žít. Normálně?

Babička je snad rozený diktátor. Nikdy nepochopila dětský nepořádek. Všechno muselo být uklizené, vyleštěné, srovnané a to nejlépe hned. A když tomu tak nebylo, řekla pár poznámek, které se zahryzly do duše a nikdy se nepustily. Jelikož jsem byla nejmladší v rodině, tak jsem za všechno mohlá já. Za každý flíček na podlaze, špinavý ručník, rozlitou vodu... jenže jsem to nedělala já, ale děda. Na to se potom přišlo. Přišla omluva? Nikdy! I sestra na tom ale byla stejně jako já. Ona pro změnu byla podle babičky bordelářská a líná. Moc dobře si pamatuju, jak dostala ztřískáno mokrým hadrem, když měla hodinky na jiném místě, než měly být. Mamka nemohla říct nic. Musela být vděčná, že tu můžeme zůstat, že máme střechu nad hlavou. Potom si nás vzala k sobě a utěšovala.
U oběda se muselo všechno sníst. Pokud jsem nechala na talíři třeba tlusté maso, bylo zle. Milion poznámek o tom, jak jsem mlsná a že už nevím, co bych jedla... nebo když jsem si nechtěla vzít buchtu nebo něco, hned jsem byla mlsná. Ale když jsem si vzala, tak zas řvala, že jsem tlustá, že puknu... říkala to vždy tím svým hnusným jízlivým tónem, až se z toho člověku dělalo špatně. Každýho by nejradši uplatila a vykrmila tím svým žrádlem, který se někdy ani nedalo jíst.
Potom se začala předělávat půda na byt pro nás. Děda mimochodem sprasil všechno, co se dalo. Musel uplatit kontrolu elektrického obvodu. :/ Přestěhovaly jsme se (my ženy!) nahoru, ale tím to neskončilo. Musely jsme chodit po špičkách, protože každý krok byl slyšet. Stačilo si lehnout na zem a bubnovat si prsty po zemi a bylo zle. Okamžitě přiletěla babička, co tu tak mlátíme. Nezapomněla zkontrolovat úklid se slovy "Mě je to jedno, shnijte si tu třeba v hovnech!" Prolezla skříně, seřvala nás, že tu máme bordel a zase šla. To bylo většinou o prázdniny, když mamka byla v práci. A někdo se mi diví, že nesnáším letní prázdniny. Kdejaká rána zveční prostě musela jít od nás, protože to prostě slyšela! Za každej hluk jsme mohly my, kdo jiný že...
Tohle se táhlo dlouho. Každý den útočení na mojí osobu (ale i sestřinu, ale toto je "můj příběh"). Já sakra vím, že jsem tlustá, tak mi to nemusí milionkrát opakovat, hlavně že ona je hubená, že. Neměla jsem právo na bolest, protože jsem přece mladá, ona je ta stará, jí by mělo něco bolet a ne mě! Neměla jsem právo na to si jít odpoledne na hodinku lehnout. Jsem přece mladá ne? Ona je stará, ona může chrápat celý den třeba. Jíst jsem mohla jen to, co mi dala ona a nemohla jsem si vzít něco sama. Byla jsem mlsná, vybíravá, nevděčná, nenažraná a nenasytná, jak mi s oblibou říkala. Nemohla jsem nosit oblečení, co se mi líbilo. Protože jsem vypadala jako stará mladá, nebo si našla jiný důvod, proč se jí to nelíbí!
Každý den byl prostě svým způsobem stejný. Vždycky jsem si poslechla pár vět.

Ono to možná nevypadá tak hrozně, a možná si někdo řekne, že jsem přecitlivělá, že to není nic hroznýho. Ale každý jsme přece jiný. Někdo to snáší hůř a někdo lépe. Já jsem ten první případ. 14 let poslouchat to samé pořád a pořád dokolečka. K tomu poslouchat hádky babky s dědou, nadávání babky na dědu u nás nahoře, že je to č***k a tak dále, to taky moc dobrému psychickému vývoji nepřidá. Já už se ani nedivím, že jednou bych každýho láskou sežrala a jindy bych všechny nejradši poslala do prdele. Že se jednou usmívám a jsem veselá a vzápětí bych chtěla brečet, ale ani mi to nejde. Jsem asi nějak psychicky narušená, nebo já nevím. Já už prostě jen čekám, až to přijde a v hlavě mi to udělá *BOOM*

Už se těším na intr, kde budu mít alespoň na chvilku pokoj. Potom musím sehnat nějaké bydlení, až budu pracovat. Jen je mi líto, že na to pak bude mamka snášet sama. Stačí, že už teď to musí snášet se mnou. Myslím, že už si vytrpěla dost.

Toť asi vše k tématu týdne "Můj příběh"
Tak prosím, pusťte se do mě v komentářích :)
 


Kakaové plněné muffiny s kokosem

28. srpna 2011 v 21:24 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Co potřebujeme:
200g polohrubé mouky
200g cukru
4 vejce
1/2 prášku do pečiva
1dcl oleje
kokos
kakao
marmeláda
↓↓↓


Umřít vedrem teď anebo až potom?

24. srpna 2011 v 11:38 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Ahoj...
Dneska mi opět nezvonil budík na podruhé opraveném telefonu. Nasrala jsem se a jdu ho tam vrátit. Myslím tím opravdu vrátit. Chci peníze. Bylo mi řečeno, že když tam přijdu potřetí s tou samou chybou, můžu žádat peníze nazpět. I podle jejich reklamačního řádu to tak je :) Nejsem žádná blbá slepice, takže doufám, že to uhádám... držte mi pěsti :D

V posledních dnech umírám vedrem. Bazén nemám a na koupaliště nechodím. Tam je moc lidí! Ale dobrá zpráva - bolela mě holeň, což u mě znamená změnu počasí. Takže by se mělo ochladit. I podle yr.no má být v sobotu 16°C ale není to jistý. Tvl.. teď mě čká cesta busem tam, cesta z busu do obchodu, cesta zpátky a čekání na sluníčku. Mi umře palice... musím si s sebou vzít vodu :D

Tak zatím čau, jdu se upravit a tak :P

Bottle and a gun

23. srpna 2011 v 21:06 | Chestar Nut |  Oblíbené - hudba, film, kniha
Hollywood Undead - Desperate measures
Já je prostě žeru... ach jo... :D nakazila jsem i kámošku (jupí) :D


Floccinaucinihilipilification - poezie

23. srpna 2011 v 11:07 | Chestar Nut |  Kecy v kleci

Nebudu tu kafrat o tom, že nevím, co tohle slovo znamená, protože já vím, co to znamená. Angličtina je podle mě úžasný jazyk. Tohle je sice převzato z latiny, ale je to "anglické slovo"

Floksi - nosi - nihili - pili - fikejšn - Floccinaucinihilipilification

Floccinaucinihilipilification
i am waiting for the bus in bus station.
Floccinaucinihilipilification
i am running out of my patience.

Floccinaucinihilipilification
this word really doesn't need translation.
Everybody knows what this word means
oh, i forgot, there are sixteen's.
They don't really know
for them it is a blow
that Floccinaucinihilipilification
really has the translation.

Floccinaucinihilipilification
"What does is mean?" asked my adult sister.
Oh my... you need transportation,
i told her that this is tongue twister.

Floccinaucinihilipilification
it's not a word for mental retardation.

That is all what i want to tell you
there are maybe mistakes.
Because of this word i got flu
and i got headache.

No... tak jsem provětrala angličtinu. :D Tomu, kdo nerozumí, určitě pomůže strejda google s překladačem :) Není to nic složitýho :D (Já a složitá angličtina? pf... )

Linkin Park - parodie - Bílej maj hábit (Breaking the habit)

20. srpna 2011 v 16:39 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Tak jsem udělala takovou parodii :D


Zase jednou jeden článek

19. srpna 2011 v 10:40 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Po včerejším pařáku přišla konečně bouřka :) Bylo fakt na padnutí :D
Miluju bouřky! Na dvorku se nám začíná tvořit přírodní koupaliště, takže se asi za chvíli půjdu koupat :D No, radši ne... nechci bejt sežehnutá bleskem ;)

Včera jsem si vyzvedla mobil z opravy. Prej vyměnili něco uvnitř (nemám tucha co) a přehráli software, takže by to prej už mohlo fungovat... snad teda jo! (i když mám spadeno na jinej, ale to nevadí) Teď nastavuju budíky jako divá, abych zjistila, jestli to funguje.

No nic... jdu si umejt vlasy, vyčistit zuby a tak... pak se vrhnu do nádobí :/ Zatím čahoj

Projekt - Dopiš příběh - Starý lunapark

17. srpna 2011 v 12:18 | Chestar Nut |  Psaní do šuplíku
Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh". Začátek a seznam dalších děl naleznete na blogu Siwy a to přímo ZDE


"Obludárium," přečetla jsem nahlas. Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na ženu s vousy, kterou jsem tu viděla jako malá holčička. Pořád jsem se potom maminky ptala, jestli jí taky narostou takové vousy.
Zevnitř se ozval další šramot. Srdce mi zběsile tlouklo. Schovala jsem se za nejbližší stánek a modlila se, aby se ukázal můj bratr a mohli jsme jít domů. Přestalo pršet, byla to jen přeháňka, ale i tak jsem byla promočená. Vykoukla jsem zpoza stánku ke vchodu do obludária. Svítilo se tam. To není možné, vždyť sem už přece není dodávaná elektřina. Nebo že by Tom nějak přišel na to, jak to rozsvítit? Trochu jsem si oddechla a šla dovnitř. Myslela jsem, že tu najdu Toma, jak fotí, ale to byl omyl. Místo Toma tam stála osoba celá chlupatá a dívala se na mě. Vytřeštila jsem oči a nebyla schopná se hnout. I osoba vypadala překvapeně, že mě tu vidí.
"Hosti?" zamumlala osoba a poškrábala se na hlavě. Nejsem schopná říci, jestli je to žena nebo muž. "Dlouho tu nikdo nebyl."
Šouravým krokem osoba došla až ke mně. Teprve teď jsem mohla s jistotou říct, že je to muž. Natáhl ke mně ruku a usmál se. "Teodor Edwick, bývalá obluda v obludáriu," představil se. Rozechvěle jsem mu podala ruku i já. Srdečně ji stisknul. Jeho ruka byla ledová. Sebrala jsem trochu odvahy a řekla mu své jméno.
"Vítej, Anno, v lunaparku. Pojď se mnou. Až řeknu Martě, že máme hosty, zblázní se radostí! Ne, že by to potřebovala, šílená je dost," řekl a mrkl na mě. Nevěděla jsem proč, ale šla jsem s ním. Vypadal tak mírumilovně…
"Marto! Máme hosty!" zavolal směrem k malé budce vysokého napětí. V budce to zapraskalo. Najednou se rozsvítila všechna světla lunaparku a začala hrát hudba ze řetízáku, který stál hned vedle mě. Z budky vyšla žena. Byla vysoká, šíleně hubená a oblečená v šatech, které už dávno vyšly z módy. Šedivé vlasy měla stažené do malého drdůlku, který se jí houpal na hlavě. Vesele se na mě usmála.
"Já vím, Teodore! Nejsem blbá, cítila jsem je," řekla tomu chlupáčovi.
"Je?" zeptal se.
"Její bratr je právě v domě hrůzy. Nejspíš do něj už nikdy nevstoupí. Mě by teda vyděsilo, kdyby se najednou zapnula světla a zvukové kulisy." Rozesmála se.
"Marta Cooperová, původní majitelka lunaparku," představila se.
"Anna Sealová. Ale já myslela, že všichni původní majitelé jsou po smrti."
"To máš pravdu!" zasmála se. Začalo mi to docházet. Rozklepala jsem se zimou i náhlým strachem. Marta dělala, že si toho nevšimla a řekla:
"Byli jsme tu od počátku až doteď. Teď, když už sem nikdo nechodí, se můžeme zase chovat jako dřív. Předtím jsme se schovávali. Každý lunapark má své obyvatele."
"Tím myslí duchy," ujasnil mi chlupáč. Strach se do mě zakousnul a nepustil. Otočila jsem se a běžela jsem k plotu. Přelezla jsem na druhou stranu. Za chvilku se ze tmy vynořil i Tom. V očích měl děs a nebyl schopný ani mluvit. Kdo ví, co se stalo v domě hrůzy.
Drapla jsem ho za ruku. Utíkali jsme domů.
"Všechny jsem je nafotil! Všechny! Byli tam duchové!" řekl hystericky, když jsme zalezli do našeho společného pokoje.
"Já vím! Ukaž mi to!" Zapnul foťák a podal mi ho. Prohlížela jsem si jednu fotku po druhé. Skoro všechny byly jen černé. Na předposledním snímku byl řetízkový kolotoč. Na sedačce seděla malá holčička a usmívala se. Byla to naše malá sestřička, která zemřela, když byla malá. Nějaký muž ji odvlekl do lunaparku, kde ji znásilnil a zabil. Policie ale nikdy případ nevyřešila, protože nevědí, kdo to udělal. Na poslední fotce byl nějaký muž s hnědými vlasy. Stál u střelnice. V rohu snímku jsem rozpoznala postavu mojí sestřičky. Rukou ukazovala na toho muže a usmívala se. Bratr mi ale řekl, že střelnici nefotil.
Fotku jsme předali policii, kde nám sice moc nevěřili, ale muže prověřili. Muž se k činu přiznal a byl zavřen do věznice. Fotografie potom z foťáku zmizela.

Kam dál