Už jen čekám na *BOOM*

29. srpna 2011 v 20:13 | Chestar Nut |  Kecy v kleci
Narodila jsem se, rostla jsem, byla jsem milována. Měla jsme kolem sebe rodiče, sestru a dva bratry. Moc přátel jsem neměla, jen jednu kamarádku. Dnes už ani nevím její jméno - možná Karolína.
Všechno by bylo celkem fajn, kdyby se nestala ta hrozná věc. To jsem chodila ještě do školky, když mi maminka oznámila, že bráškové se už nikdy nevrátí domů, že se vybourali v autě, když jeli na vojnu. Zůstali jsme tedy čtyři. Mamka nemohla dál zůstat tam, kde jsme bydleli, a tak jsme se přestěhovali k babičce - nejhorší rozhodnutí vůbec. Můj otec byl tyran. Psychicky deptal jak mamku, tak i mě i sestru. Já jsem kvůli němu měla psychické problémy. Jednoho večera se sbalil a vypadnul od nás pryč - nejlepší rozhodnutí vůbec. Následoval dlouhý a komplikovaný rozvod a následné návštěvy u otce. Moje psychické problémy ale přetrvávaly. Potom si nás ani už nechtěl brát k sobě. Moje problémy přestaly a já mohla začít normálně žít. Normálně?

Babička je snad rozený diktátor. Nikdy nepochopila dětský nepořádek. Všechno muselo být uklizené, vyleštěné, srovnané a to nejlépe hned. A když tomu tak nebylo, řekla pár poznámek, které se zahryzly do duše a nikdy se nepustily. Jelikož jsem byla nejmladší v rodině, tak jsem za všechno mohlá já. Za každý flíček na podlaze, špinavý ručník, rozlitou vodu... jenže jsem to nedělala já, ale děda. Na to se potom přišlo. Přišla omluva? Nikdy! I sestra na tom ale byla stejně jako já. Ona pro změnu byla podle babičky bordelářská a líná. Moc dobře si pamatuju, jak dostala ztřískáno mokrým hadrem, když měla hodinky na jiném místě, než měly být. Mamka nemohla říct nic. Musela být vděčná, že tu můžeme zůstat, že máme střechu nad hlavou. Potom si nás vzala k sobě a utěšovala.
U oběda se muselo všechno sníst. Pokud jsem nechala na talíři třeba tlusté maso, bylo zle. Milion poznámek o tom, jak jsem mlsná a že už nevím, co bych jedla... nebo když jsem si nechtěla vzít buchtu nebo něco, hned jsem byla mlsná. Ale když jsem si vzala, tak zas řvala, že jsem tlustá, že puknu... říkala to vždy tím svým hnusným jízlivým tónem, až se z toho člověku dělalo špatně. Každýho by nejradši uplatila a vykrmila tím svým žrádlem, který se někdy ani nedalo jíst.
Potom se začala předělávat půda na byt pro nás. Děda mimochodem sprasil všechno, co se dalo. Musel uplatit kontrolu elektrického obvodu. :/ Přestěhovaly jsme se (my ženy!) nahoru, ale tím to neskončilo. Musely jsme chodit po špičkách, protože každý krok byl slyšet. Stačilo si lehnout na zem a bubnovat si prsty po zemi a bylo zle. Okamžitě přiletěla babička, co tu tak mlátíme. Nezapomněla zkontrolovat úklid se slovy "Mě je to jedno, shnijte si tu třeba v hovnech!" Prolezla skříně, seřvala nás, že tu máme bordel a zase šla. To bylo většinou o prázdniny, když mamka byla v práci. A někdo se mi diví, že nesnáším letní prázdniny. Kdejaká rána zveční prostě musela jít od nás, protože to prostě slyšela! Za každej hluk jsme mohly my, kdo jiný že...
Tohle se táhlo dlouho. Každý den útočení na mojí osobu (ale i sestřinu, ale toto je "můj příběh"). Já sakra vím, že jsem tlustá, tak mi to nemusí milionkrát opakovat, hlavně že ona je hubená, že. Neměla jsem právo na bolest, protože jsem přece mladá, ona je ta stará, jí by mělo něco bolet a ne mě! Neměla jsem právo na to si jít odpoledne na hodinku lehnout. Jsem přece mladá ne? Ona je stará, ona může chrápat celý den třeba. Jíst jsem mohla jen to, co mi dala ona a nemohla jsem si vzít něco sama. Byla jsem mlsná, vybíravá, nevděčná, nenažraná a nenasytná, jak mi s oblibou říkala. Nemohla jsem nosit oblečení, co se mi líbilo. Protože jsem vypadala jako stará mladá, nebo si našla jiný důvod, proč se jí to nelíbí!
Každý den byl prostě svým způsobem stejný. Vždycky jsem si poslechla pár vět.

Ono to možná nevypadá tak hrozně, a možná si někdo řekne, že jsem přecitlivělá, že to není nic hroznýho. Ale každý jsme přece jiný. Někdo to snáší hůř a někdo lépe. Já jsem ten první případ. 14 let poslouchat to samé pořád a pořád dokolečka. K tomu poslouchat hádky babky s dědou, nadávání babky na dědu u nás nahoře, že je to č***k a tak dále, to taky moc dobrému psychickému vývoji nepřidá. Já už se ani nedivím, že jednou bych každýho láskou sežrala a jindy bych všechny nejradši poslala do prdele. Že se jednou usmívám a jsem veselá a vzápětí bych chtěla brečet, ale ani mi to nejde. Jsem asi nějak psychicky narušená, nebo já nevím. Já už prostě jen čekám, až to přijde a v hlavě mi to udělá *BOOM*

Už se těším na intr, kde budu mít alespoň na chvilku pokoj. Potom musím sehnat nějaké bydlení, až budu pracovat. Jen je mi líto, že na to pak bude mamka snášet sama. Stačí, že už teď to musí snášet se mnou. Myslím, že už si vytrpěla dost.

Toť asi vše k tématu týdne "Můj příběh"
Tak prosím, pusťte se do mě v komentářích :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anonymka | Web | 29. srpna 2011 v 20:32 | Reagovat

Až se mi zdá, že máme stejnou babičku (A to s ní ani nebydlím)

2 Babe | E-mail | Web | 29. srpna 2011 v 20:37 | Reagovat

Musím říct, že tenhle článek se mi vážně líbil :). Myslím, že babka si tím kompenzuje něco ošklivého co se jí někdy stalo. Není normální takhle se chovat.

3 Chestar Nut | Web | 29. srpna 2011 v 21:14 | Reagovat

[1]:no tak to te lituju

[2]: díky za koment, ona je proste... divna :D

4 niki-chan | Web | 30. srpna 2011 v 10:01 | Reagovat

Tak tenhle článek mě opravdu dostal A musím souhlasit, tvoje babička si tím musí kompenzovat svoje komplexy

5 Chestar Nut | Web | 30. srpna 2011 v 10:20 | Reagovat

[4]: nejspíš.. podle mě to má po svojí mamce, ona byla taky taková... prostě žije ve starý době, nebo já nevim...

6 Amia | Web | 4. září 2011 v 0:24 | Reagovat

U huh, děsivé. Stačí mi táta se špatnou náladou, a to má teď už asi čtyři měsíce dobrou.
Nejdřív jsem myslela, že si děláš legraci, pak jsem jen nevěřícně koukala  naposled už jen ,,ach jo, ach jo..."
Babice jsou vážně koukám nejhorší. Trochu mi připomíná babici z Dětí z půdy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama