Psaní do šuplíku

Projekt - Dopiš příběh - Starý lunapark

17. srpna 2011 v 12:18 | Chestar Nut
Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh". Začátek a seznam dalších děl naleznete na blogu Siwy a to přímo ZDE


"Obludárium," přečetla jsem nahlas. Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na ženu s vousy, kterou jsem tu viděla jako malá holčička. Pořád jsem se potom maminky ptala, jestli jí taky narostou takové vousy.
Zevnitř se ozval další šramot. Srdce mi zběsile tlouklo. Schovala jsem se za nejbližší stánek a modlila se, aby se ukázal můj bratr a mohli jsme jít domů. Přestalo pršet, byla to jen přeháňka, ale i tak jsem byla promočená. Vykoukla jsem zpoza stánku ke vchodu do obludária. Svítilo se tam. To není možné, vždyť sem už přece není dodávaná elektřina. Nebo že by Tom nějak přišel na to, jak to rozsvítit? Trochu jsem si oddechla a šla dovnitř. Myslela jsem, že tu najdu Toma, jak fotí, ale to byl omyl. Místo Toma tam stála osoba celá chlupatá a dívala se na mě. Vytřeštila jsem oči a nebyla schopná se hnout. I osoba vypadala překvapeně, že mě tu vidí.
"Hosti?" zamumlala osoba a poškrábala se na hlavě. Nejsem schopná říci, jestli je to žena nebo muž. "Dlouho tu nikdo nebyl."
Šouravým krokem osoba došla až ke mně. Teprve teď jsem mohla s jistotou říct, že je to muž. Natáhl ke mně ruku a usmál se. "Teodor Edwick, bývalá obluda v obludáriu," představil se. Rozechvěle jsem mu podala ruku i já. Srdečně ji stisknul. Jeho ruka byla ledová. Sebrala jsem trochu odvahy a řekla mu své jméno.
"Vítej, Anno, v lunaparku. Pojď se mnou. Až řeknu Martě, že máme hosty, zblázní se radostí! Ne, že by to potřebovala, šílená je dost," řekl a mrkl na mě. Nevěděla jsem proč, ale šla jsem s ním. Vypadal tak mírumilovně…
"Marto! Máme hosty!" zavolal směrem k malé budce vysokého napětí. V budce to zapraskalo. Najednou se rozsvítila všechna světla lunaparku a začala hrát hudba ze řetízáku, který stál hned vedle mě. Z budky vyšla žena. Byla vysoká, šíleně hubená a oblečená v šatech, které už dávno vyšly z módy. Šedivé vlasy měla stažené do malého drdůlku, který se jí houpal na hlavě. Vesele se na mě usmála.
"Já vím, Teodore! Nejsem blbá, cítila jsem je," řekla tomu chlupáčovi.
"Je?" zeptal se.
"Její bratr je právě v domě hrůzy. Nejspíš do něj už nikdy nevstoupí. Mě by teda vyděsilo, kdyby se najednou zapnula světla a zvukové kulisy." Rozesmála se.
"Marta Cooperová, původní majitelka lunaparku," představila se.
"Anna Sealová. Ale já myslela, že všichni původní majitelé jsou po smrti."
"To máš pravdu!" zasmála se. Začalo mi to docházet. Rozklepala jsem se zimou i náhlým strachem. Marta dělala, že si toho nevšimla a řekla:
"Byli jsme tu od počátku až doteď. Teď, když už sem nikdo nechodí, se můžeme zase chovat jako dřív. Předtím jsme se schovávali. Každý lunapark má své obyvatele."
"Tím myslí duchy," ujasnil mi chlupáč. Strach se do mě zakousnul a nepustil. Otočila jsem se a běžela jsem k plotu. Přelezla jsem na druhou stranu. Za chvilku se ze tmy vynořil i Tom. V očích měl děs a nebyl schopný ani mluvit. Kdo ví, co se stalo v domě hrůzy.
Drapla jsem ho za ruku. Utíkali jsme domů.
"Všechny jsem je nafotil! Všechny! Byli tam duchové!" řekl hystericky, když jsme zalezli do našeho společného pokoje.
"Já vím! Ukaž mi to!" Zapnul foťák a podal mi ho. Prohlížela jsem si jednu fotku po druhé. Skoro všechny byly jen černé. Na předposledním snímku byl řetízkový kolotoč. Na sedačce seděla malá holčička a usmívala se. Byla to naše malá sestřička, která zemřela, když byla malá. Nějaký muž ji odvlekl do lunaparku, kde ji znásilnil a zabil. Policie ale nikdy případ nevyřešila, protože nevědí, kdo to udělal. Na poslední fotce byl nějaký muž s hnědými vlasy. Stál u střelnice. V rohu snímku jsem rozpoznala postavu mojí sestřičky. Rukou ukazovala na toho muže a usmívala se. Bratr mi ale řekl, že střelnici nefotil.
Fotku jsme předali policii, kde nám sice moc nevěřili, ale muže prověřili. Muž se k činu přiznal a byl zavřen do věznice. Fotografie potom z foťáku zmizela.

Ruská ruleta

15. července 2011 v 1:51 | Chestar Nut
Roztřesenýma rukama uchopím pistoli. Je těžká. Táhne mou ruku zpět k desce stolu. Překonávám tíhu zbraně a pozvedávám ji. Se strachem ji prohlížím. Pomalu ji zvedám výš, až je v úrovni mé hlavy. Třesou se mi ruce, mám zrychlený a přerušovaný dech, polévá mě horko a studený pot, mám mžitky před očima. Vím, že to musím udělat. V téhle hře je jen jeden vítěz.
Pevně svírám rukojeť a přikládám hlaveň ke spánku. V duchu odříkávám modlitbu. Strach mě pomalu sžírá.
Dívám se na soupeře. On se krutě usmívá. Sbírám odvahu a mačkám spoušť.
**Cvak** V tomhle kole jsem vítěz já.

Pokus o drabble :)
 
 

Reklama